Příběh paní Silvie

Už nevím, jak dál. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy dostanu do takové situace. Jsem zoufalá, o to víc, že nedokáži zabránit tomu, aby děti viděly, jak se mnou jedná jejich vlastní otec. Ten neskutečný psychický nátlak snáším už od začátku manželství, jenže mně tou dominancí imponoval. Byl ale galantní, nebyl hrubý, nedělala jsem mu služku. První žárlivá scéna vyvrcholila vyhrožováním, že mě ubije jako psa. Po pár letech jsem mu musela denně leštit boty, připravovat dennodenně oblečení v tom pořadí, v jakém si jej obléká. O ponižování a nadávkách nemluvím raději vůbec. Pak jsem jednou odešla s dětmi za babičkou, uhodil mě pěstí do obličeje a řekl mi, že je to naposled, co jsem ho šla pomlouvat a spiklenecky se scházet se svojí matkou. Prakticky jsem se přestala vídat se všemi do té doby blízkými.

Nevím, kde se to zlomilo, co se stalo, že jsem se rozhodla od manžela odejít. Zda to byly výrazné změny v chování dětí, kdy dcera přestávala spát, přestala mít zájem o své koníčky a více a více se uzavírala do sebe. Či to, že syn se mnou začal jednat podobně, jak to viděl u otce. V 9ti letech mně dokázal sprostě nadávat, stejnými slovy a ve stejných situacích, jako jeho otec. Pracovala jsem doma, ale riskla jsem to s tím, že pak smaži historii. Vyhledala jsem si možnosti pomoci v Brně a narazila na webové stránky o.s. Magdalenium. Bála jsem se, opsala jsem si proto jen telefonní číslo a druhý den počkala, až manžel odejde do práce. Dovolala jsem se pracovnici, která byla velmi ochotná a co pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější, sdělila mně, že to bude těžké, ale moje situace se určitě dá řešit. Po osobní schůzce jsem se rozhodla využít nabízené pomoci a s dětmi od manžela odejít. Po příchodu do azylového domu na mě vše neskutečně dolehlo! Ten pocit viny, že rozbíjím rodinu, že netuším, co bude dál. Jak zajistím děti? Nemám žádné úspory, žádný majetek. Děti byly zamlklé, smutné. A já neměla sílu s nimi mluvit, jak se cítí, co se děje a proč jsme tu. Pracovnice mi daly prostor, abych si zvykla na nové prostředí, to mi bylo sympatické, nikdo na mě po tolika letech nenaléhal! S paní psycholožkou jsme prošly množství testů, řekla mi, že jsou u mě patrné projevy syndromu týrané ženy. Neposlouchá se to hezky, ale s odstupem času si čím dál více uvědomuji, že chování manžela bylo nejen ponižující, ale vysloveně patologické, násilné. Snaží se mně neustále kontaktovat, vydírat přes děti. Neustále sděluje svoje práva, ale slovo povinnost jsem od něj ještě neslyšela. Podala jsem si díky právničce z azylového domu předběžné opatření, děti jsou v mé péči, ale manželovi nemůžu a ani nechci bránit, aby děti vídal. Zatím žádné předání neproběhlo v klidu, křičí na mě, uráží, chytá za zápěstí a naposled mi dal facku. Opět před dětmi. Věděla jsem, že tohle nechci zažívat, vrací se mi zlé sny, když už k ránu usínám. A víte, co mi dnes dcera řekla? „Mami, prosím Tě, rozveď se, mně stačí taťku vidět na fotce“.
Rozhodla jsem se. V tu chvíli ze mě opadly výčitky, pocit viny a věděla jsem, že jsem i přes to, co mě ještě čeká, udělala dobře. Děti by jako jediné vzpomínky na dětství měly hádky, křik a výhrůžky. Podala jsem žádost o rozvod.
Také jsem se rozhodla absolvovat rekvalifikační kurz od úřadu práce, účetnictví vždy bylo mým snem! Krátce po dokončení kurzu se mi podařilo sehnat externě zaměstnání, o kterém jsem dlouho snila.
Asi abych se vrátila zpět na zem, třídní učitelka syna si mě zavolala na pohovor. Syn je nepozorný, agresivní na ostatní děti. Neměla jsem sílu sama sobě si přiznat, že ani ke mně se nechová příliš hezky. Bylo nám doporučeno vyšetření u dětské psycholožky, které potvrdilo, že se syn snaží vypořádat s tím, co prožil. Bude to běh na dlouho trať, musím, být trpělivá. To ale umím…
Ten rok utekl strašně rychle, děti přestoupily do jiné základní školy, díky pomoci pracovnic se nám podařilo zajistit nové lékaře. Podat návrh na předběžné opatření na svěření dětí do mé péče, podat na manžela trestní oznámení, návrh na rozvod. Mám práci, ale sama podnájem nezaplatím. Odcházím tedy do dalšího azylového domu, na další místo, kde nebudu úplně doma, ale kde budu mít klidné a bezpečné prostředí a kde budu moci žít se svými život podle svých představ a hodnot.

 

 

Menu

Magdalenium o.s. - pomoc obětem domácího násilí

Vyhledat v textu

23. 10. Teodor

Zítra: Nina

Návštěvnost stránek

173180
spodek1[1].png