Příběh paní Jany

Celý svůj život jsem žila s mužem, kterého jsem milovala. Vychovala jsem dva syny, kteří jsou již dospělí a mají své rodiny. Přes to jsem nebyla šťastná a nikdo o tom nevěděl, ani má matka.

Jednou večer jsem poslouchala rozhlasovou stanici, nevybavím si, která to byla. Vyslechla jsem pořad o domácím násilí. Byla jsem překvapena a zaskočena zároveň. To, co tam říkali, s tím jsem se potýkala pravidelně ve svém manželství. Neuvědomovala jsem si, že násilí kterého se na mě manžel již 40 let pravidelně dopouští, nemusím tolerovat. Dozvěděla jsem se, že je spousta žen, které mají podobné zkušenosti a že v ČR jsou zařízení, na které se mohu obrátit a oni mi poskytnou podporu. Napsala jsem si telefonní číslo, které tam říkali a rozvažovala, co dál.

Po určité době, nevím, jak dlouho mi rozhodování trvalo (snad měsíce), jsem si dodala odvahu a zavolala na to číslo. Pracovnice, která se mnou mluvila po telefonu, si mě pozorně vyslechla a sdělila mi, že mi mohou pomoci, ale že to nebude snadné a sama se musím rozhodnout, zda jsem připravena z násilného vztahu odejít. Dozvěděla jsem se, jak mohu od něj bezpečně odejít, na koho se můžu obrátit s žádostí o pomoc.

Ano, už jsem se rozhodla. Nebudu nadále snášet jeho výhružky, ponižování, řezání nožem do kůže, pálení cigaretou, znásilňování, ty opakované zlomeniny rukou a zlomené  od jeho kopanců. Do této chvíle jsem to snášela kvůli dětem, aby vyrůstaly v úplné rodině a aby mě o ně nepřipravil, ale ony jsou již dospělé a neví, co všechno musím strpět. Odejdu od něj.

Nastupuji do azylového domu pro oběti domácího násilí. Nejsem tu sama. Jsou tu ženy všech věkových kategorií. Svobodné dívky, které týrali rodiče, druhové, matky s malými dětmi. Já jsem nejstarší.

Pracovnice mi naslouchají. Mám jim toho tolik, co říci.  Mého muže nikdy nezajímalo, co si myslím, co cítím, co bych chtěla. Stále byl jen on a jeho nesmyslné příkazy, křik, bití. Když nechtěl, aby na mě byly vidět modřiny, přivázal mě na židli a nechal mě hodiny sedět ve tmě a chladu ve sklepě. To ponížení, ta bezmoc…

Jsem vděčná, že existuje místo, kde jsem v bezpečí. Jsem vděčná, že existují lidé a instituce, kteří mi věří a kteří jsou ochotni mi pomoci. Ani neví, jak moc to pro mne všechno znamená.

Všechno na mě padá. Mám sevřený žaludek, nemohu jíst, nespím. Manžel mi píše, že mě zabije, že nejsem nic, mám skočit z okna, alespoň mu ulehčím práci. Najde si mě a pak uvidím, co se mnou všechno udělá. Mám strach, manžel mě hledá, objíždí všechny ubytovny a azylové domy. Nechci vycházet na ulici, chci se schoulit do svého pokoje a na nic nemyslet.

Začali mi vypadávat vlasy, zhubla jsem, přestala jsem o sebe dbát. Když si vzpomenu na manžela rozklepou se mi ruce, pláču. Pracovnice říkají, že většina žen, které zažily to co já, mají podobné zkušenosti a pocity.

Navštěvuji individuální psychologické konzultace a také mám svého právního zástupce. Začínám uvažovat o své budoucnosti bez manžela.
Podala jsem žádost o rozvod. Mé děti byly překvapené a nechápou proč jsem to udělala.
Promluvila jsem si s nimi a konečně jim řekla, jaké násilí jsem               
musela snášet, mí synové mě ale nepochopili, můžu si prý za to sama a nemám počítat s jejich podporou. Nechtějí, abych k nim jezdila, nechtějí se mnou mluvit.

Jsem rozvedená, nemůžu tomu uvěřit. Tolik let jsem s ním žila a pro něj to nic neznamenalo.

Už šest měsíců bydlím v azylovém domě. Můj bývalý manžel užívá náš společný dům a dohoda k vyrovnání společného mění manželů není možná. Dle právničky může vše trvat i několik let.
Uvažuji, kde budu bydlet, synové mě nechtějí a ani mi nepomůžou. Můj důchod je 6000,-Kč, na pronájem bytu to nestačí, jiné úspory nemám.

 

 

 

 

 

Menu

Magdalenium o.s. - pomoc obětem domácího násilí

Vyhledat v textu

19. 8. Ludvík

Zítra: Bernard

Návštěvnost stránek

168674
spodek1[1].png