Drobečková navigace

Úvod > Pro klienty > Příběhy klientů > Příběh paní Kamily

Příběh paní Kamily

Říkejme jí třeba paní Kamila. Je jí sedmačtyřicet, pochází z ciziny a podniká. Stala se obětí domácího násilí. Její muž se k ní choval jako ke kusu hadru, jeho rodina ji bila. V tomto prostředí žila dvanáct let, než se jí konečně podařilo odejít.

Jaký je váš příběh?

Přemýšlím, jak to mám říct. Násilí bylo spíš psychické, fyzicky mě bila jeho rodina. Hlavně jeho sestra, mám od ní poškozený krční obratel a kvůli tomu problémy s páteří. Všechno špatné viděli na mně. Musela jsem pracovat, rodit děti, vychovávat je. S nikým jsem se nesměla bavit. To bylo těžké, já jsem velmi komunikativní.
Nemohla jsem dělat to, po čem jsem toužila. Když vám to nedovolí jednou, nedovolí vám to už nikdy. Když se mě zastaly děti, řekl jim otec, že mě nemají poslouchat, že ženská není nic a na nic nemá právo. Tak jsem se rozhodla, že to musí skončit a hledala pomoc na sociálce, pak na druhé. Ale řekli mi, že se dvěma dospělými a dvěma nezletilými dětmi nikam nemůžu. Rozhodla jsem se počkat, až děti vyrostou. To se stalo v roce 2000.
Když si dcera našla práci a syn dokončil školu. Konečně jsem měla možnost poradit si sama a obrátila jsem se na Magdalenium. Nejdřív jsem zavolala na tísňovou linku a zeptala se, zda by bylo možné se ubytovat. Během tří dnů jsem vše probrala se sociální pracovnicí a i s dětmi se přestěhovala do Magdalenia. Tam už je všechno jiné, máme tu svůj klid. Konečně jsem mohla spát, dřív jsem spala tak dvě tři hodiny denně. Byla jsem úplně zničená.

Jak dlouho vás manžel týral?

Trvalo to dvanáct let. Ale ze začátku to bylo úplně jiné. Byl příjemný, slušný. Ale když se vzali, všechno se změnilo, jako by to byl jiný člověk. Úplně se mu změnil výraz tváře, nikdy bych nevěřila, že se takto může někdo změnit.

Jaké mělo násilí formu?

Spíš psychické. To ponižování bylo nejhorší, velmi sprostě mi nadával. A přitom to poslouchali děti i sousedi. Byl schopen říkat o mně hrozné věci komukoli. Fyzicky mě napadala spíš jeho rodina. Dokonce mě donutili podepsat, že na ně nepodám trestní oznámení. Spoléhali na to, že jako cizinka nemám na nic právo.

Co nejhoršího se vám ve vztahu stalo?

To nejhorší je to, že jsem tak zmlácená, a že jsem to nemohla už vydržet psychicky. Když pochopili, že vydělávám peníze, musela jsem začít platit za všechno možné. Třeba za vodu. Ačkoli mě nutili nosit vodu z blízké studně, místo používat normální vodu z kohoutku, musela jsem platit třeba patnáct tisíc korun ročně. Počítala se mi každá pračka, kterou jsem vyprala, každá sprcha. Stejné to bylo s elektřinou. Zakazovali mi dívat se na televizi, svítit a další věci.

Když se podíváte zpětně na Váš vztah, byly už na začátku nějaké signály, že je něco špatně? Už třeba před tou svatbou?

Před svatbou ne. On se choval slušně, nedělal nic zlého. Jen když jsem byla poprvé v jejich domě, zeptala se mě jeho matka, jestli jsem těhotná. Řekla jsem, že ne a ona se mě zeptala, co tam teda dělám. Co jim chci ukrást… Řekla jsem, že jim nechci nic ukrást, že se s jejich synem milujeme a chceme spolu žít. Ze začátku jsem nemohla ani do jejich domu, bydleli jsme v konírně, neměli ani koupelnu. A do jejich koupelny jsem se jít umýt nemohla. Chtěli, abych se koupala jenom v sobotu a ve vodě, ve které se předtím umývali oni. Říkala jsem jim, že to není hygienické a ani příjemné… Tak jsem se musela sprchovat v práci.

Proč jste s partnerem zůstávala?

Kvůli dětem. Obvykle to každý dělá kvůli dětem. Děti byly úžasné, už jaké malé si chtěly přivydělávat na brigádách. Synovi přitom bylo jenom třináct, čtrnáct let, ale v práci tvrdil, že je starší… Teď, když jsou samostatné jsem se rozhodla, že nebudu trpět ani minutu. Jen je pro mě těžké, že jsem tady sama, že tady nemám rodinu.

Přemýšlela jste nad odchodem?

Ano, delší dobu. Přemýšlela jsem nad tím od roku 2000, ale neměla jsem kdy a jak odejít.

Byly vaše děti svědky násilí nebo je dokonce někdo bil?

Byly svědky všeho. Ty starší ne, protože se to odehrávalo v době, kdy nebyly doma. Ale nejmladší syn to všechno viděl. Byl vystresovaný, pořád se za mnou schovával, plakal a říkal, ať jdeme někam pryč. Dětem naštěstí nikdo neublížil, vždycky jsem je učila, že se nesmí do ničeho plést a musí se držet dál.

Kontaktovala jste někdy policii?

Ano, jednou. Chtěli to všechno svalit na mě, že já jsem bila švagrovou. Obrátilo se to proti mně. Ptala jsem se, jak je možné abych já ji bila a přitom měla sama modřiny. Rodina mě tenkrát prosila, abych si nebrala advokáta, abych nepodávala žalobu.

Snaží se v současnosti partner o kontakt s vámi nebo dětmi?

Spíše s dětmi. Zpočátku se snažil i se mnou, ale uvědomil si, že to nepůjde. Nemáme mezi sebou žádný kontakt.

Cítíte se v současnosti v bezpečí?

Ano, spíše se cítím v bezpečí, protože tady se ke mně chováte všichni velmi hezky. Když se zpozdím a nedovolám se, hned mi voláte jestli je všechno v pořádku. Když jdeme něco vyřizovat, zeptáte se, jestli nepotřebujeme pomoct. To je teď pro mě nejlepší, abych se cítila v bezpečí. Teď už normálně jím a spím, nemyslím na nepříjemné situace a hlavně je neočekávám. Když se vrátím z venku, někdo se mě zeptá jaký jsem měla den. Když jsem byla s manželem, tak na mě okamžitě začal někdo řvát, že je něco špatně, že něco není udělané. Nemohla jsem pochopit, že tohle je normální život.

Máte nebo měla jste chuť se někdy pomstít?

Ne, nikdy jsem neměla chuť se mstít. Je to nesmyslné. Pro mě je to nesmyslné. Pomstou nedokážu nic. Nedokážu, že jsem o tom hodně přemýšlela…spíš, když se nepomstím dokážu, co jsem za člověka.

Co byste poradila ženám, které musí řešit podobnou situaci?

Na to mám velmi hezkou myšlenku. Je pro ženy, které se nemohou rozhodnout, co dělat. „Pokud nevíte, kam jdete, je zcela jedno, kterým směrem se vydáte.“ A pro ty, které už se rozhodly: „Jestli chcete mít něco, co jste předtím neměli, musíte udělat něco, co jste nikdy předtím nedělali. To mám pověšené v kanceláři, podporuje to lidi, aby se nikdy nevzdávali.

Myslíte, že by se měly neziskové organizace více medializovat?

Ano, reklamy je málo, ženy nevědí kam se mají obrátit. Mělo by se o tom podávat hodně formací, aby si ženy mohly stoupnout na vlastní nohy a překonaly to. Je to velmi zajímavé, když se dostanete na opravdové dno a cítíte tu ruku, která vás vytahuje a dává vám sílu na dýchání a na život.

Chcete něco dodat?

Chtěla bych, aby se více podporovaly pomáhající organizace a lidé, kteří tuto práci dělají. My potřebujeme tu pomoc a organizace nás často podporují z vlastních financí, mají malé možnosti. Potřebovaly by více podpory.